čtvrtek 7. září 2017

Díl poslední - Fialový krávy

V jednu ráno opouštím Scroggie creek, poslední oficiální check point na této trase. Takhle daleko jsem ještě nikdy nebyl a tolik jsem neušel ani v tom nejdivočejším snu. Co krok to blíže Dawson. Těch kroků, ale bude ještě sakra hodně. Do cíle to je ještě necelých 160km. Na jednu stranu to už je kousek a na stranu druhou to je ještě dálka jako kráva. Chvilku se raduji, že už tam skoro jsem a chvilku zase podléhám hrozivé představě, že musím ještě ujít vzdálenost skoro jako z Prahy do Brna.

Noc je tmavá, měsíc se už schoval a jen mléčná dráha odhaluje svůj závoj. A že to je závoj jako z reklamy. Po pár stech metrech se ocitnu na řece, zhasínám čelovku a zakloním své zraky tam, kam se nikdy se saněmi i bez nich nepodívám. Miliardy hvězd a uprostřed Mléčná dráha. Místo, které nechává mé fantazii volnou ruku. Zadržuji dech, abych nerušil to ticho. Je to magické a člověk začne chca nechca tak trochu filozofovat. Co tam vlastně je? Jsou tam někde taky magoři co tahaj saně mrazivou divočinou? Nebo tam lítaj fialový krávy jako v reklamě na Milku?

Ve srubu na Scroggie creek bylo vedro šílený a tak -20 je velice příjemná a ochlazující teplota. Po pozorování noční oblohy jsem plný pozitivních myšlenek (a fialových krav) a tak mam představu, že mi to dlouho pofrčí. Nasadím vysoké tempo a neohroženě šlapu. Mé neohrožení ohrozí až vytí vlků v dáli a jejich stopy vedle mých. Ale což, už jsem si na ně docela zvykl a asimiloval se do jejich prostředí. V plánu mám jít tři hodiny, pauza na jídlo, další tři hodiny chůze a pak si ráno zdřímnout. Uplynula pouze hodina a já začínám vrávorat a usínat za chůze. Přichází opravdu solidní krize, kterou ač se snažím, nedokážu překonat. Zastavuji, navlékám vrstvy oblečení a sedám si na saně. Hlavu opírám o kolena a hned usínám. Spánkový deficit je mocný kouzelník a již jsem ho nedokázal ignorovat . Spánku je jak šafránu a na Scroggie creek jsem dřímal jen půl hodiny, víc to nešlo. Nyní to jde ještě méně, během chvilky mě budí zima. Zvedám se a šlapu dál.

Jenže ten srab, co se za mnou nenápadně plazí, bez varování zaútočí zezadu a sejme mě ještě víc než předtím. No a aby toho nebylo málo, tak jeho krysí kamarád Hlad to vezme jedním vrzem taky. Když už, tak už. Omámen se snažím stavět bivak a pak hledám v tašce vak s jídlem. Jenže ho nemohu najít. Asi jsem ho nechal na posledním místě kde jsem stavěl, čili dvě hodiny zpět chůze. Přichází hrozný stav rozhodování co mam udělat. V momentálním stavu dvě hodiny zpět neujdu. Proto se radši vyspím a ráno půjdu zpět. Ač mam přezdívku Venca tak si teď dávám takové přezdívky, které se snad ani nedají publikovat. Nechápu to jak jsem mohl. Taková amatérská chyba. Jdu si ještě na saně do tašky pro spacák a ejhle, vak s jídlem. Blahem jsem se málem posral. Tisknu ho k sobě jako svého milovaného syna, dokonce vedle něho usínám.

Vstávám ještě za tmy a vítr naznačuje, že sebou něco přiveze. A taky že jo. Teplou frontu. Při svítání se přede mnou zjeví něco jako malej rybník (overflow). Křup křup křup a jsem po kolena ve vodě. Naštěstí jsem předvídal a nazul si návleky a tak odcházím suchou nohou. Je -10 a teplota stoupá, sníh těžkne a saně nejedou. Slunce pálí jako o život. Na Mácháči by to byla paráda, tady ne. Přichází další vodní úsek, který vypadá, že ho přejdu a díky své lenosti riskuji bez návleků. Čvachtá to už od začátku a v půlce už mam boty úplně durch. Náhradní boty mam zmrzlý na kámen a tak nezbývá než se pokusit sušit za chůze chůzí.

Je to stále do kopce, a prudkýho. Postup v těžkém sněhu je pomalý a vidina vrcholu zatím žádná. Mam strach, že se mi krátí zásoby jídla a tak šetřím a sbírám tu a tam co upadne od huby závodníkům, či možná psům, předemnou. Když se konečně dostanu na vrchol, tak zrovna zapadá slunce a s ním i vše zlé. Je to neskutečně nádherné a výhledy nepopsatelné. Teď to bude dlouho z kopce a tak sedám na saně a pouštím se dolu pouze působením gravitace. Mam z toho až dětskou radost. Když se houstnoucí tmou řítím do zatáček jako Fitipaldi naprosto neovládajíc pohyb mých saní, mam o adrenalin postaráno.

Padne tma a já už zase táhnu a šlapu a šlapu. Zhruba kolem jedenáctý večer dorazím k Indian river, což je kontrolní stanoviště, čili neoficiální dobrovolník a nadšenec ve stanu co vám popřeje hodně štěstí na posledních 80km. Bivakuji na sněhu dvě hodinky a v jednu ráno vyrážím zdolat to směšný dvoumístný číslo. Mam euforii a radost z toho, že se s největší pravdě podobností už do cíle dostanu. A to je chyba. Po půl hodině chůze, mi začne téct velice intenzivně krev z nosu. Začnu si do nosu cpát sníh, ale to nepomáhá a za chvíli to kolem mě vypadá jak u řezníka. Nakonec si do nosu nacpu tampon a to pomůže. Když se kolem sebe podívám, je to ideální předkrm a lákadlo pro vlky. Pochoduji s tamponem v nose a ještě dlouho plivu krev. Velice často se ohlížím, jestli vlci dostali chuť na lidskou krev nebo ne. Naštěstí nic. Šlapu celou noc a k ránu si musím na 45minut lehnout, protože nevím čí jsem. Sice Dawson už je skoro na dosah a to je ohromná motivace, ale pořád to bude minimálně celý den chůze. Spánek pomáhá a já už vím, že to dokážu. Předemnou stoupání na nejvyšší vrchol závodu, King Solomon Dome 1234 m.n.m. A ejhle, vánice a hustý sněžení. Yukon se brání do poslední chvilky a nedá nic zadarmo. Potvrdil jsem si, že to není jen název a kus země. Yukon je něco, co žije, co má ohromnou sílu a unikátní atmosféru. Yukon je rodu ženského, je to krásná a drsná žena, která si se mnou hraje jako s loutkou. Není si jistá, jesti mě vlastně má ráda a nebo ne. A tak chvilku zuří a prská a chvilku by mě laskala.

Výstup na nejvyšší bod závodu je přijatelnější než výstup předchozí. V dálce na úbočí vidím dalšího závodníka předemnou a taky vím, že za těma kopcema už leží Dawson city. To je nejlepší energetická tyčinka, kterou můžete sníst. Nespěchám a vychutnávám si ty okamžiky. Přemýšlím, filozofuji, uvědomuji, miluji, jásám, brečím a najednou břicho zakňučí. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a jediný co stihnu, je rychle stáhnout kalhoty, ani ze saní se nedokážu vyháknout. Uff.  Vypadá to, že euforii prožívám nejen já, ale i má střeva.

Zdolávám vrchol. Zde mě z euforie vyvede fakt, že to je ještě dlouho po hřebeni nahoru dolu. Dávám si hlt…..dva…..tři hruškovice a táhnu. Na konci hřebene na mě čeká pomalu se svažující a dlouhá cesta z kopce, ideální na pohodové sáňkování. Jízdou na saních se dostávám před závodníka přede mnou, teda teď už za mnou. Chudák měl moc malý a křehký saně a tak musel chodit. Navíc mě těžký zánět v achilovce. Bylo mi to trapné ho předjet a tak jsem se zapřáhnul do saní, chvilku s ním pokecal, předběhl ho a až jsem by dostatečně daleko tak jsem zase zasedl.
Skončil kopec a já málem skončil ve vodě. Za zatáčkou byl pěkný overflow (yukonský rybníček) a já se kochal a brzdil nohama ve vodě. Ale to už mi je úplně jedno. Nasadím to nejrychlejší tempo. Myslím si, že už to je tak 5-7km. Jenže když dlouho není žádný náznak civilizace tak zapínám gps a zjišťuji, že to je ještě 18km. To mě překvapí a hodně rozhodí. Zatnu zuby a snažím se držet tempo ať už to je za mnou. Je to rovina a vůbec to neutíká. Nohy už mam na kaši a jsem totálně hotovej. Najednou je euforie a radost pryč a já jsem smutný z toho, že na tuhle chvíli jsem se tak těšil a teď necítím nic. Je to zvláštní pocit, kdy nevíte jestli máte radost nebo ani ne. Setmělo se.

Najednou vidím první světla Dawson city……………

A jak to dopadlo sice už asi víš, ale zbytek a všechny další zážitky si budeš moci přečíst v literárním souboru mých zážitků, říkejme tomu kniha, která určitě vyjde. Snad brzy :)


pátek 16. června 2017

Díl před posledním - Krok, sun, krok

Pelly farm, 450km cca. Zde jsem se minule otočil a nechca šel zpět do cíle kratší trasy na 500km. Nyní zřím na sever, tam kde leží Dawson city, udělám botou čáru do sněhu. Tu záhy překračuji a tím jsem odpanil krajinu mě nepoznanou. Nádech výdech a vyrazím vstříc posledním 260km. Nejbližší a zároveň poslední check point je zhruba 100km přede mnou. Jinak rozlehlá a opravdu divoká divočina. Kopce se dmou stále výše a čím cíli blíže tím se blíže nebi dostáváme. Zažívám velice zajímavé dvojité vzrušení. Vzrušení radostí z toho co mě čeká za zážitky a jaké to bude. Vzrušení strachu z toho co mě čeká a jaké to bude.

Ráno je jasné a je to jako v pohádce. Přes noc sněžilo a tak je všude spousty nového sněhu, což může pohádku celkem rychle vyměnit za horor. Prorážím si stopu podél řeky a co nevidět začne stoupání. Stoupat a klesat (nejen profilově, ale i fyzicky a psychicky) to bude až do cíle. Krok sun krok, spíš sun, protože saně mám naložený víc než krok do kopce vyžaduje. Ale psychicky jsem připraven a tak si v poklidu táhnu a kochám se, poniváč slunce pálí a všude se to třpytí. Po několika hodinách vidím tečku před sebou. Tečka se brzy promění v Číňana, který se pořád směje. Jde tak dvojnásobně pomaleji než já a i tak je přede mnou. Je to tím, že to není člověk, ale jakýsi živočišný druh, který nepotřebuje k životu spánek. I když pravda, že na Pelly farm jsem ho přistihl jak spí (spal jsem vedle něho) a chrápal jak prase. Smějeme se na sebe navzájem. On má tak zamlžený brejličky, že ani nemůže vědět s kým mluví a na koho se směje ale to mu nevadí.

Připadám si jak v Jizerkách před 40ti lety. Holé stromy všude kam se podívám. Rozdíl je v tom, že tady je oholil rozsáhlý požár, u nás holili Poláci a jejich čmoudy. Šlapu a šlapu a vím, že dnes mě kromě šlapání nic jiného nečeká. Doufám, že najdu nějaké solidní místo na bivak. Kéž by se někde v dáli objevil lovecký srub kde bych mohl složit hlavu, ale je mi jasný, že hlavu už budu skládat pouze do sněhu. Výskyt vlků se výrazně zvyšuje a tak s příchodem večera se mi nedobrovolně zužuje hrdlo a půlky. Padla tma a já jsem obklopen tajemným a strašidelným světem. Strašidelným ho vytváří pouze má představa, tajemný je i bez představ. Několik hodin hraji hru na bivak. Už celkem nutně potřebuji spát, ale mam příliš vysoké nároky na místo bivaku. Buď je to moc v lese, nebo moc otevřený, moc do kopce, moc úzký, moc hluboký, moc vlků, ale hlavně to je asi proto, že mam moc strach zastavit a musím počkat až se tělo unaví natolik, že potlačí strach do ústraní. To se stane a já bivakuji v hubokém sněhu, z kopce, u vlčích stop. Nedostatek vody a hlad mě nutí ještě zprovoznit vařič, což se mi moc nedaří a výrazně u toho vymrznu. Ač bylo přes den přijatelně tak teď fouká a je -30°C.


Po pár hodinách se rozlámanej probouzím  a vyrážím opět do černé tmy. Po několika stech metrech jdu kolem místa naprosto ideálního na bivak. Hodina, dvě, tři, čtyři, slunce vychází, pět, šest a už ani nevím kolik, ale sakra už bych měl být na tom checkpointu Scroggie creek. Čekám ho za každou zatáčkou. Krajina je malebná a nádherná, o tom žádná, ale kurva ten check point jsem snad přešel. Tak a teď si představte pocit, když ho takhle toužebně čekáte a jste si jisti jeho blízkostí a drzá gps vám oznámí, že na Scroggie creek to je 20km. Nejdříve obviňuji technologii za chybný údaj, ale má bohužel pravdu. Musím si sednout a trochu tu informaci zpracovat. Mimo informace zpracuji i sušené maso a trochu sýra. Sedím a přemítám o tom, jak zde před sto lety táhli zlatokopové a před nimi indiáni. Bez gps, bez péřovky, bez všeho co mam já sebou a na sobě. Hojně cestou umírali, ale spousta z nich se do Dawson dostala. Dám si facku a pokorně pokračuji dále. Za 4 hodiny při troše hledání nacházím Scroggie creek. Srub u uprostřed divočiny. Uvnitř hoří svíčky, hoří kamna, řekl bych romantika. Zasunu se do židle vedle kamen, hodiny ukazují dvacet jedna nula nula, a má hlava se ku mé hrudi hnula. Stav podobný většímu množství pozřetého piva - klimbnu-li si k hrudi, slintám na tričko a klimbnu-li si na zad, mocně otvírám svá ústa. Tyto pozice celkem regulérně téměř hodinu střídám a ukončí to až nesnesitelné vedro od kamen. Balím a v jednu ráno vyrážím se zchladit na posledních 160km. Ale o tom až příště….




pondělí 17. dubna 2017

Díl devátý - Sněží a venku se setmělo

První chvilku po probuzení vůbec nevím kde jsem. Ten okamžik zmatení si užívám. Velice rychle však přijdu na to kde jsem a Mácháč to není. Komatický spánek byl výživný a není jednoduché uvést tělo do provozního režimu. Pomalu zkouším pohybovat pohybovatelnými částmi těla a je to v pořádku, bolí vše. Nespěchám a veškeré přípravné aktivity dělám s rozvahou. Když uznám za vhodné vyrazit, vyrazím. Je dopoledne a čeká mě relativně jednoduchá a nudná cesta na Pelly farm. Kdyby ledy Pelly river pevné byly, tak cesta by byla pěkná, ale jelikož nejsou, tak musíme jít 55km po příjezdové cestě k farmě. Těším se na to, až budu moct z kopce sednout na saně a trochu si zasáňkovat. Po vypluhované cestě se jde krásně. Jenže po pár kilometrech se přižene sněžení. Zpočátku jemné, ale s přibývající hodinou houstne a houstne. Co sněhová vločka to gigant. Z parádní vypluhované cesty je brodění se hlubokým sněhem. Saně se propadají do čerstvého sněhu a plynulý pohyb vpřed jim nic neříká. Když vyjdu na první kopec a čeká mě z kopec, tak v mizivé naději si sedám na saně. Párkrát se odrazím hůlkami, ale pokaždé zůstanu stát zabořen do sněhu. Sedím tam jak malé děcko co se tak těšilo na sáňkování a pak místo jízdy z kopce sáňky táhne z kopce. Jde to pomalu a pomalu mě to psychicky ničí. Na tohle jsem nebyl úplně připraven a vytáčím se, to mi však pohyb neurychlí. Už je tma a stále sněží, naštěstí se z Pelly farm vrací první závodník co jde do cíle 500km a tak hned skáču do jeho stopy a posledních 10km je přijatelných.

Na Pelly farm je povinných 8 hodin odpočinku. To mi nevadí, ba naopak, moc se mi to líbí když mam nařízeno se nehýbat a odpočívat. Spím v takovém útulném chlívku kde je šílený vedro. Vedle mě leží Číňan, kterého jsem podezříval, že je mimozemšťan a který za posledních 7 dní spal 6 hodin. Ještě než si šel lehnout tak se ho ptám jestli je ospalej. Říkal, že by nejradši hned vyrazil a že není ospalej vůbec. Jen co se zapnul do spacáku tak během několika vteřin začal chrápat jak prase. Ihned se začnu ohlížet po chlívku po něčem co bych si narval do uší. Ale marně. Když jsem si balil věci před závodem, tak jsem držel v ruce špunty do uší. A já vůl si je nevzal, asi jsem se snažil snížit váhu saní. Chvilku to poslouchám, pak se snažím neposlouchat, ale je to takovej šílenej zvuk, že neposlouchat nejde. Mlaskám, odkašlávám, třesu s ním a nic. Až když dostane pořádnýho koňára do ramene tak na chvíli ztichne. Mam pár minut na to abych usnul. Daří se.

Vyrážim brzo ráno a jsem pln očekávání z neznámého a zároveň dost nervózní. Před dvěma roky jsem zde vzdal a otočil se zpět na cestu do cíle kratší trasy na 500km. Letos vykračuji směrem k Dawson city a ten krok je krásný. Čeká mě ta nejdrsnější a nejtěžší část závodu. Následujících 260km je výrazně v kopcích a izolovaných od všeho. Cestou je jen jeden oficiální check point, srub Scroggie creek, který je cca 110km přede mnou. Bude to cesta dobrodružná, bolavá a hlavně nová. A na jejím konci je vysněný cíl.



úterý 11. dubna 2017

Díl osmý - Mimo Zem (šťan?)

Během pauzy na McCabe jsem vymyslel skvělý plán, jít co nejrychleji a bez pauzy na další check point Pelly Crossing. To je vesnička suchá, původně indiánská, či korektně řečeno vesnička původních obyvatel a místo kde můžeme podruhé složit hlavu v teple a bezpečí komunitní tělocvičny.

Z McCabe vyrážím dopoledne a mam našlápnuto na svižný den. Jenže to co mě zničilo minule, mě ničí i nyní. Rovina. Moje mozkové závity jou asi opravdu hodně zakroucené a pestré, protože jakmile jim naservíruji rovinu a nudu, tak se seknou a přestávají spolupracovat s mým tělem. Ze začátku klopím hlavu a zkouším, jak daleko dojdu aniž bych se podíval před sebe. Moc daleko ne. Zpívám si, vymýšlím texty, učím se beat box, počítám stromy, kroky…...a nic. Rovina je rovina a rovinou zůstane. Přichází somatická obranná fáze chůze v nevědomí. Jdu a nevím. Nevím co je okolo, nevím co je nalevo, co napravo, nevím skoro kdo jsem a co tu dělám. Nevím totiž nic. Je to krásná fáze mentálního odpočinku a vzácný okamžik, kdy máte v hlavě naprosté ticho a bezmyšlenkovito. Pravda, doktor hlava by mě jistě vyvedl z omylu, ale zde je to nepodsatné. Pár následujících hodin nedokážu popsat, protože o nich nevím. Z tohoto stavu mě probere až podlomení v kolenu, to když jsem si trochu zdříml. Naštěstí se krajina začíná vlnit a měnit. Navíc začíná být tma a chvilku i sněží.

No a pak vyšel i Měsíc. Ale tajemně si plul za nočním oparem, který pokrýval oblohu a jeho světlo se rozlévalo jako mlíko do houstnoucí mlhy. Stromy se divně kroutili a v měsíčním mlhosvitu vytvářeli podivné kreace. Bylo ticho ještě větší než ticho může být. Krize jsem měl za sebou a únava a spánek byly snesitelné. Nonstop chůze zmohla hlavně moje koleno, kde se chystal do bojové vřavy zánět. Pokulhávám si to z mírného kopečka a v tom jsem to uviděl. Zvednu hlavu a nalevo nad lesy vidím tenký kužel světla. V mlze nemá jasné obrysy, ale uprostřed je nejzářivější. Odhadl jsem, že to je tak půl kilometru ode mě. Nejdřív jsem se zaradoval, že to je nějaký osvícený vysílač, což by teoreticky mohlo znamenat, že jsem blízko Pelly Crossing. Chvilku tomu nevěnuji pozornost,ale pak se znovu podívám a najednou se ten kužel světla začne zatahovat od lesa směrem k nebi. Pěkně plynule jako jízda výtahem. Je zima, -33°C a já na to čumím jak z jara. A je po kuželu. Pokračuji dále a zachovávám klid. Uklidňuji se tím, že vše má logické vysvětlení a tak se sám se sebou snažím najít logické, později i nelogické vysvětlení. První varianta je ta, že jsem měl halucinace. Ale nebyl jsem ve stavu, ve kterém bych halucinace očekával. Druhou možností by mohl být nějaký výboj polární záře, který vypadal, že prochází oparem. Nevím, možná. No a třetí možností jsou mimozemšťani. Zde jsem si trošku povolil uzdu fantazie a této možnosti jsem přidělil jednotlivé podmožnosti. Za a) Mimozemšťani si mapují jaký je život na zemi a když zjistí, že tam jsou magoři co tahají saně v mrazu divočinou, tak se otočí a letí nazpátek domu. Za b) Jeden ze závodníku je mimozemšťan a jeho podpůrný tým mu tímto kuželem podává občerstvení, což by vedlo k diskvalifikaci. Tím mimozemšťanem měl být Číňan žijící v Norsku, který od startu během pěti dnů spal pouze dvě hodiny a pořád se smál. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že jde půl hodiny přede mnou. Za c) tuto variantu si již nepamatuji.

Ať to bylo jak to bylo, už se nikdy nedozvíme co to bylo. Rozbor jednotlivých možností mě zaměstnal natolik, že jsem již brzy v dáli uviděl světla Pelly Crossing. Trvalo ještě hodinu než jsem k nim došel, ale vidina tepla a bezpečí byla silnější. Je jedna hodina ráno a jedna věc mi je jasná, že se odsud do rána nehnu. Řekl bych, že jsem usnul během několika vteřin.






úterý 4. dubna 2017

Díl sedmý - Yukonská klasika

Na Carmacks drží většina závodníků tradici opuchnutí. I já jsem se držel tradice. Je to totiž první check point, kde můžete spát uvnitř a v teple. S touto vidinou se většina závodníků snaží dojít do Carmacks bez větší pauzy, ale cesta je velice náročná a dlouhá. O tom svědčí psychický i vizuální stav závodníků když otevřou dveře místní tělocvičny. Ideální materiál pro reklamu na přípravky pro opuchnutí - “před” a “po” aplikaci.


Spal jsem čtyři hodiny a probudil se zmatený, rudý jak komunista a hlavně kvalitně oteklý. Musel jsem chvilku sedět a nechat tělo ať se s tím popere. Snažim se si připravit věci na saně, ale jen přesouvám věci z místa na místo a tak uznávám za vhodné si jít ještě na chvíli lehnout a dát tělu na vzpamatování druhou šanci. Po hodině vstávám a je to o něco lepší, má hlava již není rozměru XXL, nýbrž jen XL a tak je čas se trochu ochladit, páč teplo je tu nemalé. Jelikož moderní doba si žádá moderní činy, tak i v této indiánské vesničce je internet a já ještě uskutečnuji video hovor s mou drahou polovičkou. Když se do záběru vplazí náš syn Matěj a zahuhlá své oblíbené slovíčko “kadí”, zatřepou se mi hlasivky a zvlhne mi bělmo. Šťasten a nabitý opouštím Carmacks.


Hodinky ukazují čas kdy si normální občan normálního státu dáva kávičku po obědě. Jako kavárenský povaleč bych tuto božskou tekutinu polkl s radostí, ale polykám na prázdno. Cesta z počátku vede po řece Yukon a již se dostávám mezi první tzv. “Jumbled ice” , led, který se pod tlakem říčního toku tlačí přes sebe a vytváří různé špičaté a jiné vystouplé tvary, klidně i pár metrů vysoko. Jelikož nevím jak tento odborný angický název přeložit odborně do češtiny, tak mu za chůze dávám pracovní neodborný název “zkurvený led”. Chůze po něm je velice něpřijemná. Kličkujete mezi krama a saně vám sjíždí jednou do leva, jednou doprava, jednou se zaseknou a jednou vás popoženou. Našěstí tento úsek je zatim krátký a já si pamatuji, že bude hůře.


Slunce dnes nesvítí a obloha je z oceli. Je vysoká vlhkost a je vlezlo. Z řeky vede trasa lesem a začíná to být nuda. Ač jsem si v carmacks relativně odpočinul, tak mě opouští chuť šlapat a vůbec to neutíká. Nemam chuť ani přemýšlet. Z letargie mě vyruší až zjištění, že mi cestou spadla rukavice, kterou jsem měl pověšenou  na bundě. Jak se to mohlo stát? Asi když jsem vytahoval kameru, což bylo tak deset minut nazpátek. Řeším dilema jestli jít zpět a zkusit ji najít a nebo pokračovat bez ní. Radši jdu zpět a aby mi cesta utekla tak si nadávám. Mimo nadávání si užívám pocitu stavu téměř bez tíže, protože ze saní jsem vypřáhl a jdu jen tak nalehko. Je to zvláštní pocit v kyčlích, jdu jak modelka.


Denní světlo se vytrácí, přichází tma a s ní i sněžení.  Ač jsem spal víc než dvě hodiny tak na mě jde spánek. Tentokrát k tomu přistupuji jako vědec a soustředím se na pokus mikrospánku za chůze. Snažím se aktivovat motorické centrum aby nespalo, ale drželo mě na nohách a drželo směr a všecny ostatní systémy se snažm krátkodobě vypnout. Chce to trénink, ale občas se mi to podaří. Vědomě zavřu oči, přichází záblesky snů, a když oči otevřu, mam pocit jako po probuzení. Toto zkouším několikrát a po pár úspěšných pokusech se cítím daleko lépe a spát se mi nechce. Pokračuji další tři hodiny a pomalu hledám místo pro bivak. Moc tomu nedávám a za hluboké tmy pokračuji dále.

Jsem opět na řece Yukon a jumbled ice je o mnoho kvalitnější než před tím. Navíc za svitu čelovky to vytváří tajemné a strašidelné ledové království. Cesta to je nekonečná a jelikož ani dnes to nevypadá na slunce tak svítání se o hodinu posouvá. Když se ho konečně dočkám tak slavnostně opouštím řeku a čeká mě hrozná cesta podel řeky. Hrozná je v tom, že je rovná a dlouhá. Když už si opravdu myslím, že jsem kousek od McCabe, dalšího check pointu, tak je to opět yukonská klasika, Z kousku zkouška. Zkouška trpělivosti a ovládání se. Občas se neovládnu. Ale vše má svůj konec a McCabe se zjeví nakonec i mě.




neděle 26. března 2017

Díl šestý - Výlet do jiných dimenzí

Ken lake, 235km za mnou, dvě hodiny odpoledne a já ležím zakuklený ve spacím pytlíku. Nepochybuji o tom, že únavou usnu hned a tak si radši nařizuji budíka, protože se chci po Yukonu procházet co nejvíce za světla. Asi chci moc a tak se budím za 15 minut, místo za hodinu a půl.  Začnu přemýšlet jak to půjde asi dál a doufám, že ne jak minule kdy jsem zažil jednu z nejhorších nocí mého života. Vlci, totální vyčerpání a psychická krize, moc dobře si to pamatuji. Vzpomínky na zážitky minulé roztočí složitý systém mých myšlenkových pochodů a se spánkem je konec. Vyrážím zpět na jezero a s potěšením zjišťuji, že vítr se utišil. Přesně vím co mě čeká a když po třech hodinách dojdu na konec jezera tak je ještě trochu světlo a to znamená, že jdu rychleji než minule. Naprosto nepodstatná, ale povzbuzující informace. S ubývajícím světlem se zanořuji do hustých lesů než se opět po několika hodinách z nich, snad, dostanu. Minule to pro mě byl les hrůzy. Letos jsem na to připraven, alespoň v to doufám. Ticho lesa protnu svým bojovým pokřikem, který mě hned rozesměje,  protože jak člověk dlouho nepoužívá hlasivky tak jsem vydal směšný chraplavý hlásek. Pokřik hned opravuji a již spokojen hloubkou a intenzitou hlasu se vydávám v ústrety "strašidelného" lesa. Vlci krouží už od začátku a stop je kolem spousty. Než začnu mít strach, tak promluvím k sobě a pokládám si několik otázek. Například "Venco, budeš-li mít strach, budeš se cítit bezpečněji?" , "Komu svým strachem, kromě vlků, prospěješ?" . Když jsem si na všechny otázky odpověděl, tak jsem strach vyměnil za respekt k vlkům. Přeci jenom tu jsou doma a já jen na návštěvě. Hned se mi šlo lépe. Jednu starost jsem vyřešil, ale spánkový deficit, ač jsem si pokládal tisíce otázek, se mi vyřešit nepodařilo. K tomu se přidala pořádná únava a bylo zaděláno na výlet do jiných dimenzí. Jakmile jsem otevřel brány těchto podivných světů, hned se mě ujali halucinace vizuální. Nějakou dobu mě provázeli a já se vědomě provázet nechal. Když se mi však začali podlamovat kolena v důsledku mikrospánku, bylo na čase se rozloučit a vrátit se zpět na zem. Zastavuji, zhluboka dýchám, sněhem si potírám obličej a probouzím se. Zcela probuzen hledám místo k bivaku, protože ač jsem nyní bdělý, tak vím, že za chvíli bych opět mohl jet na výlet a to nechci. Ulehám na sníh, kontroluji čerstvost vlčích stop a s nejistotou ulehám.

Je zima jak prase a neleží se mi dobře. Do spacáku si vždy musím nacpat mokré věci, vak na vodu, boty a tak tam moc místa není. Otočit se znamená přeskládat věci, takže ležíte v jedné poloze dokud vás nezačne něco bolet či brnět, což je s bolavým tělem často. Navíc ideálně by jste měli ve spacáku ležet na lehko aby jste využili jeho plnou funkčnost, to se v mém případě nedá říci. Dvě hodiny polehávám a pak rychle vstávám. Jsem rozlámanej, rozespalej, zmrzlej a první půlhodinka je velice nepříjemná. Ale jakmile tělo dosáhne provozní teploty tak se vše obrací v opak a je mi fajn. Je to neuvěřitelné jak tělo dokáže fungovat a samo se opravovat. Když vylezu z lesa na řeku Yukon tak se na obloze snaží o nějaký pokus polární záře, ale marně. Když jsem minule vyšel na řeku, tak jsem si musel dát pořádný trojitý hlt slivovice, kterým jsem spláchl růžový prášek proti bolesti. Nyní, abych neporušil tradici, hltám domácí hruškovici a místo prášku zapíjím sušený maso. Pamatuji si, že je to ještě do Carmacks strašně daleko a tak si nemyslím, že tam brzy budu. Jenže TIY (This Is Yukon aneb Tohle Je Yukon kamaráde) a tak když uznám za vhodné, že si to už myslet můžu, tak je to ještě pořád daleko, což poznávám na vlastní chodidla.

Těsně než slezu z Yukonu, tak vidím před sebou, ve svitu čelovky, neidentifikovatelné něco. Nejdřív si myslím, že to je nějaké zvíře, ale pak rozpoznám spacák. někdo leží přímo v cestě. Musím ho obcházet hlubokým sněhem. Jeho boty jsou mimo spacák a je úplně zakuklený, že není vidět. Je ticho. A tak mam velké dilema. Je mrtvej nebo jen hotovej a tvrdě spí? Jestli tvrdě spí a já ho probudim tak bude nasranej. Jestli je mrtvej tak nasranej nebude. Proto volím variantu ho nebudit a doufat, že je živej. Jsem z toho trochu nervózní a stále se otáčím. Když se naposled otočím, tak ten potencionálně mrtvej závodník rozsvítí čelovku. Oddychnu si a v klidu pokračuji dále. Carmacks je první check point kde můžeme spát uvnitř a v teple, jenže je zakletej a nekonečně daleko. Je to také suchá indiánská vesnice, což znamená žádný pivo. Půl sedmý ráno a já vidím první světla Carmacks. Něco přes 280km za mnou a necelé čtyři dny. Spánku pomálu a tak se již těším až ulehnu v teplé místnosti, bez strachu a vyspím se déle než dvě hodiny. Snad se to podaří...



neděle 19. března 2017

Díl pátý - První fáze letu

Zapřažen do postroje svých saní, sám sobě psem se naposled ohlížím směrem ku Braeburn. Je brzké odpoledne a při mém odchodu tam bylo docela živo. Braeburn je cíl pro závodníky na 160km a první civilizovaný checkpoint. Takže ty co dokončili oněch 160km se radovali a chystali se na cestu do Whitehorse, ti co pokračovali dále svou radost drželi na uzdě, a ti co nedokončili a čekali na odvoz, se neradovali a zasmušile již střádali plány na příští rok jak se sem vrátí. I já jsem se zde zdravotně vyděsil a dostal strach, že se blíží konec. Už od večera mě tahala achilovka a když jsem přišel do Braeburn, tak mi v ní vrzalo. Hodil jsem nohu nahoru, promasíroval a zalepil kapsicínovou náplastí na radu mistra Karpíška.

Naposled se tedy ohlížím, přetáhnu saně pes jedinou silnici, která spojuje Whitehorse a Dawson a pokračuji vstříc novým zážitkům. Dalším check pointem je Ken lake, tentokrát stan v divočině, který je cca 75km předemnou. Je mi jasné, že bez spánku se tam nedostanu a ani dostat nechci. Je nádherně a slunečné počasí mi vstřikuje pravidelné dávky endorfinů přímo do žil. Je "teplo", oproti brzkému ránu kdy bylo - 40°C je teď krásných -20°C, čili jdu na lehko a je mi zpěvno. Cesta je houpavá nahoru dolu. Lehce přehnaná pozitivita překryje mou ostražitost a tak se pokusím poprvé jeden kopeček dolu sjet na saních. Je to přímo lesem dolu a nevypadá to hrozivě. Sedám na saně do míst kde mam spacák abych si nic nerozsedl a hurá dolu. Sklon kopce, váha saní a moje odpichování hůlkami způsobí, že se nekontrolovatelně rozjedu a s hrůzou zjišťuji, že předemnou jsou sněhové boule, které jsem nahoře neviděl. Přejíždím první bouli a absolvuji první fázi letu, kterou úspěšně ustojím a v duchu se modlím, ať podemnou neprasknou saně, Následují boule další a s nimi další fáze letu. Saně nadskakuji a já si připadám jak nemehlo v koridě na rozzuřeném býku. Oj saní mě mlátí do hlavy, saně už nekontroluji a od zběsilého brzdění mám sníh úplně všude. Když konečně zastavím, tak hned kontroluji saně. Naštěstí jsou v jednom kuse a já taky.

Cesta ubíhá příjemně a jde se mi nádherně. Achilovku už skoro necítím a z toho mam velkou radost. Moje chodidla si taky zvykají na vězení v botě a svaly pomalu rezignují na bolest a přijímají ji jako nezměnitelný fakt. V podvečer se dostávám na první jezero a odtud to bude už převážně po jezerech. Slunce předvádí parádní západ a já se blížím k místu, kde jsem minule viděl první stopy vlků. Ku svému překvapení opět narážím na první stopy vlků. V tomto případě vlka. Když srovnávám stopu vlka a psů co běží Yukon Quest tak je to velký rozdíl. Tento vlk, co tu má zřejmě trvalé bydliště, je jistě zkušený a starý, protože stopa to je ohromná. Hned vedle je průjem jednoho ze psů z Yukon Questu. Je to jedna dlouhá tenká hnědá čára, což značí, že se chudák ani nemohl v klidu vysrat a musel svou potřebu dělat za běhu. Jsem rád, že ač jsem také tahounem saní, tak si můžu kdykoliv zastavit. Vlk odběhl někam do lesa a čas od času se vrátí zkontrolovat co se dělo na trase. Zatím strach nemám, ale říkám si, že se to s přibývající tmou asi změní.

Po jezerech to utíká celkem rychle a jelikož svítí měsíc, tak ani nesvítím svítilnou a užívám si naprosto magické noci. Kochám se okolními kopci nasvícenými měsícem a hlavně tím tichem a klidem. Zhruba v devět večer začnu poznávat místo kde jsem minule naslepo odbočil z jezera a náhodou našel srub. Tentokrát naslepo nejdu a přesně poznávám to místo. Přemýšlím, zda-li nepokračovat dále, protože únavu ještě necítím. Ale předemnou jsou dlouhá jezera a spát někde na jezeře není úplně ideální. Proto odbočuji z trasy a jdu ke srubu. Je to stejné jako minule a gauč před srubem je stále na svém místě. Srub je zamčený, ale venku před ním majitel nechal gril. Ku mé radosti je pod ním i bomba s plynem a tak ho zapaluji a jsem vděčen za takto jednoduchý oheň. Místo masa dávám na gril kastrol ve kterém měním pevné skupenství H2O na kapalné a taky na něj dávám mokré boty. Trošku si uškvařím vložku do boty, ale ještě ji stihnu správně vytvarovat a sundat. S chutí ulehám na gauč a plánuji brzké vstávání.

Spánek na gauči je však mizerný. Skoro nespím a tak oproti plánu vstávám už v půl druhé ráno a rychle se vydávám na cestu. Navíc je opět pořádná kosa, -39°C a hlavně vysoká vlhkost, trvá mi chvilku než se chůzí vůbec zahřeji. Šlapu, šlapu, šlapu a hodiny ubíhají. Ani moc nestavím a těšim se na světlo. Konečně začíná pomalu svítat a já už mam dost, proto si dávám větší pauzu na jídlo a na odpočinek po dlouhý noci. Vedle mě opět stopy vlků, které mě i přes noc nechávali kupodivu klidným. Vím, že se pomalu blížím na Ken lake a taky vím, že minule jsem si myslel, že už tam jsem a pak to trvalo ještě tři hodiny. Ač jsem toto věděl, tak po pár hodinách si už také myslím, že to jezero na kterém stojím je Ken lake a na jeho konci check point. Ale kdeže. Ještě mi to zabere další tři jezera než opravdu stojím na Ken lake. Na druhou stranu není skoro vidět a já už myslel, že to je kousek. Rezignovaně šlapu a snažím se nekoukat před sebe. Se sluncem vyšel i vítr, který nabírá na intenzitě. Ač je slunečno tak je zima. Po hodině konečně stojím pod prudkým kopcem od jezera k check pointu. Kopec je tak prudký, že mam velké problémy se vůbec dostat nahoru. Ale jsem tam. Za mnou zhruba 235km. Nádherné místo s výhledem na jezero. Vítr je silnější než chuť se kochat a tak se uklidím na chvíli do stanu kde jsou kamna a teplo. Pojím, popiji a odpočívám. když akumuluji dostatek tepla tak beru spacák a jdu si na chvíli lehnout ven, protože stan je malý a spát se tam nesmí. To mi ale nevadí a rychle ve spacáku usínám. Ne však na dlouho....




pondělí 13. března 2017

Díl čtvrtý - Ptačí teploměr

Odchod z Dog Grave lake, check pointu na 100km, se zdá býti pozitivní. Slunce svítí, příjemných -20°C, skoro by ptáci zpívali. Když už jsme u ptáků, tak ty tam poletují i v zimě. Nejdříve jsem si myslel, že to jsou jen mé halucinace, které už mě nevyváděli z míry klidu. Ale zbystřil jsem je i ve stavu bdělosti a tak byli opravdu skuteční. Dokonce jsem se naučil podle nich určovat i teplotu. Když byla velká kosa (-40°C), tak jen seděli bez pohybu na větvi a ani nepípli. Když byla menší kosa (-20°C), tak seděli na větvi, občas se pohoupli a jen tak tenounce pípli na pozdrav. Když kosa nebyla (0°C), tak i létali a pípali, což bylo pouze jednou. Ale zpět, co se pozitivní od odchodu zdálo býti se brzy proměnilo v rčení "Zdání klame". Zhruba po hodině, mě zničehonic přepadne doslova atak spánku. A to bych se pak chtěl někdy vidět, protože boj se spánkem je komický a velice náročný. Spánek je velice mocný bojovník. Naštěstí nemusím řídit vozidlo a tak si můžu ten boj více vychutnávat a prohra nekončí bouračkou, ale jen pádem a probuzením v hlubokém sněhu. U mě to začíná tak, že si po nějaké době chůze uvědomím, že vůbec nevím kudy jsem šel, co jsem viděl a nepamatuji si jediný moment. Pak se začnou zavírat oči a já jsem schopný je ještě zvedat. Je to jak na lavičce bench pressu, kdy ze začátku tu činku zvednete, ale ke konci je trajektorie činky směrem nahoru pomalá, těžká, klepavá a někdy nemožná. Začínám se motat ze strany na stranu. Vzpomínám si na vyprávění Honzy Kopky jak na Aljašce potkal Itala, který za chůze spal. Na této technice budu v pozdější fázi závodu pracovat, ale nyní je cesta samá zatáčka a tak je to nemožné. Na chvíli mi pomůže když se napiju. Je to jako bych skočil do studený vody. Jenže netrvá to dlouho a spánek je zpět na bitevní linii a tentokrát bez prvních příznaků. Vyhrává a já procitám během pádu do hlubokého sněhu. Trošku jsem překvapen, ale pak se tomu musím smát. Oklepu se a celkem svěží pokračuji dále.

Sice se mi už nechce tolik spát, ale dnešní den mi to nejde. Bolej mě dost nohy, nad čímž se tedy ani nepodivuji, ale nemam chuť do pohybu a hlavně mam problém s chodidlama. Pálej, otýkaj, bolej a puchýře jsou těsně před porodem.  Trošku brzy, pomyslím si. Tempo je pomalejší a ač jsem si povolil zastavit na pauzu každý tři hodiny, tak podvádím sám sebe a stavím dříve. Původní plán bylo jít do jedenácti večer, ale už teď vím, že to asi nedopadne. Poučen z let minulých vím, že pokud nastane problém, je třeba ho řešit co nejdříve, ideálně hned. Hned tedy problém neřeším, ale vyřeším ho brzy až zabivakuji. Slunce zapadlo a vyšel měsíc. Je to neuvěřitelně magické, protože je skoro úplněk a já nemam ani rozsvícenou čelovku. Ticho. Ticho. Ticho a klid. Má to zvláštní atmosféru, která slovem popsat nejde. Cítím tu majestátnost všeho kolem sebe, cítím sebe v ní a i do mých žil nateče pocit, že jsem toho součástí, pocit absolutního klidu a uspokojení. Zadržuji dech, protože jen ten ruší to ticho.

Je devět večer a já se rozhoduji to dnes zabalit. Poprvé na Yukonu rozdělám oheň a stavím stan, který sebou táhnu také poprvé. A vůbec nelituji. V dnešní době pokročilé, či spíš už překročilé, techniky, je váha minimální a pohodlí maximální. Není nad to, si vlézt do stanu, zabalit se do spacáku, sednout si a hlavně si ošetřit chodidla. Mam je dost oteklé, mokré a vypadá to jako kdybych měl pořádnou červenou vyrážku. Osuším je, promažu vazelínou, začínájící puchýře lepím tejpovací páskou a nechám jim svobodu bez bot a ponožky ve spacáku. Oheň jsem rozdělával zbytečně. Zaprvé mi to zabralo čas, zadruhé bylo -35°C a tak jsem se stejně vůbec neohřál. Myslel jsem, že si alespoň usuším boty, ale to bych u toho musel sedět a mrznout. Proto volím ústup do spacáku a nařizuji si budíka na tři hodiny ráno.

Vzhledem k minimu spánku z minulé noci a únavě spím dobře. Probouzím se a je to jak v zamrzlé jeskyni. Ve stanu všude kolem mě je námraza. Venku je -40°C a tak to nezdržuji. Rychle zabalím a vydávám se na cestu. Stále za svitu měsíce, který se brzy schová za okolní kopce. Moje chodidla se mi odvděčili za péči a je to výrazně lepší. Do Braeburn, check pointu na 160km, to mam zhruba sedm hodin chůze. Psychicky jsem připraven na dlouhé a rovné úseky a na to, že to nemá konce. Možná proto to docela utíká. Braeburn je cíl pro závodníky na 160km a je to srubová hospoda vedle silnice do Dawson city. Tam máme možnost se ohřát uvnitř a dát si třeba pivo a teplý jídlo. To je velký impuls k tomu abych se tam dostal co nejdříve a tak spěchám. Za svítání se dostávám na nádherný jezero a jelikož jsem tu už potřetí tak vím, že na druhé straně už je Braeburn. V dálce vidím kouř a tak rychlým krokem "utíkám" přes jezero. Když projdu místo, kde jsme se s Hosťou minule potkali když mi šla naproti, tak zamáčknu slzu, pošlu ji pozdrav a políbení. Potom už mě vítá tatík s kamerou a vidina tepla.

Sedím v teple, rozmrzám a na patnáct minut si zdřímnu. Opět věnuji výraznou péči nohám a chodidlům. Achilovka mi pěkně vrže, bolí a to mě trošku děsí. Protahuji, masíruji, lepím náplasti a doufám, že to pomůže. Suším spacák a všechny mokré věci. Rád bych ještě poseděl, ale je po jedný hodině odpoledne a do Dawson cesta daleká. Proto zapřahám a vyrážím za dalšími zážitky.


pátek 3. března 2017

Díl třetí - První yukonské lekce

Šero se mění v tmu a tak uznávám za vhodné zapnout čelovou lampičku. Nicméně si uvědomuji, že na hlavě nemam kromě čepice a námrazy nic, a že jsem  ji na check pointu zapomněl vyndat ze saní. Před závodem jsem si vše úhledně a organizovaně rozděloval na saně, dokonce jsem si popisoval jednotlivé sekce abych vše rychle našel. Takže stačí poslepu sáhnout do tašky a lampičku vyndat. Opak je pravdou, nemám vůbec tušení do jaké sekce jsem ji umístil a tak poslepu šmátrám v tašce a snažím se nahmatat předmět, který by ji připomínal. Nahmatám hodně věcí, ale čelovku ne. Z poza kopců vychází měsíc a tak si říkám, že v nejhorším mi bude na cestu svítit on. Nakonec ji nacházím naprosto nesmyslně v pytlíku kde mam náhradní ponožky.

Neuběhne ani hodina a já se chci napít. A hle, hadička z vaku na vodu, který mám na zádech pod bundou a mikinou, není k nalezení. Sice jsem si na checkpointu doplnil vodu, ale už jsem si hadičku nedal dopředu pod oblečení a teď mi visí na zádech z části na mrazu. Vytahuji si ji dopředu a ač vím již dopředu následek, tak se s malou nadějí pokusím natáhnout něco vody. Ani kapička, zmrzlá na led. Kdybych neměl na rukou palčáky, tak bych si nafackoval. Dávám si různá sprostá jména a jsem na sebe opravdu rozzloben. Nedokážu pochopit, jak jsem na tak důležitou věc mohl zapomenout (zde bych chtěl podotknout, že toto hadičkové zapomenutí se opakovalo v průběhu závodu ještě několikrát, neuvěřitelné). Hadičku strkám do podpažní jamky, kde bude následující hodinu rozmrzat.

Hodiny plynou a kopce se zvedají, což je znamení, že se blížím k místu, kde jsme minule s Hosťou prožívali svou líbánkovou noc v -50°C, nic příjemného to nebylo, ale zážitek silný. Nyní mám také silný zážitek při té vzpomínce. Velice se mi zasteskne po ženě mojí a na dálku ji posílám políbení. Nostalgicky obcházím přesně to místo kde jsme bivakovali a je mi smutno. Je zhruba devět večer a tak oproti minule mam dvě hodiny náskok. Teplota padá k -35°C a na Yukon je nezvykle vysoká vlhkost, takže zima nemá problém překonávat péřové bariéry. Rychle přidávám na sebe další peří a pokračuji dále. Jde se mi docela dobře, ale chodidla nejsou vůbec spokojená. Vzal jsem si teplejší boty a tak se mi noha potí a pálí mě celé chodidlo. Cítím jak se začínají dělat puchýře. Problém, který je potřeba řešit hned od počátku. Po dvou hodinách toho už mam stejně dost a tak se uchyluji k první noci v divočině. Letos jsem zvolil variantu stanu a tohoto rozhodnutí vůbec nelituji. Když postavím stan, tak si v něm můžu v klidu ošetřit nohy a nemusím se strachovat co za zvíře mi čuchá kolem spacáku.Jelikož mé obličejové ochlupení se nachází pod vrstvou ledu, tak mi to dá celkem práci led sundat dolu. Není totiž nic lepšího, než když ležíte ve spacáku a led z vousů a vlasů vám pomalu taje o odkapává přímo do něj. Nacpu do spacáku nejen sebe ale i mokré oblečení, boty a vak na vodu, takže tím asi výrazně snižuji jeho funkčnost. Ale stále to je lepší než mít po probuzení vše na kost zmrzlé. Moje celozávodní jídelní menu se skládá z ořechů, sýra, salámu, čokolády, rozinek, brusinek, sušeného banánu, sušeného masa, expediční sušené stravy a mého speciálního tukového dortu. Takže večeře je bohatá, dávám si hrst oříšků a jako desert čokoládu. Ležím a jelikož se ještě hlava a tělo nesrovnali se zátěží a podmínkami tak vůbec nemohu spát. Poklimbávám a za tři hodiny vstávám. Velice neorganizovaně balím vše na saně a zhruba ve 5 ráno pokračuji dál. Když po půl hodině povolí ztuhlost a tělo se zahřeje tak se mi začne jít krásně. Člověk má navíc velkou naději, že se blíží svítání. Samou radostí si dávám první hlt hruškovice co si táhnu sebou. Je to jen kvůli tomu abych si trošku odlehčil saně.

Je kolem deváté ráno a na obzoru černá mění se v šedo modrou a to znamená již brzké světlo. Místo euforie však přichází krize a tak se mi nejde vůbec dobře, ba naopak. Začne se mi chtít spát a tak se začínám lehce motat ze strany na stranu. Musím zastavit, najíst se a odpočinout si. Dog grave lake, check point na sto kilometrech již není daleko a tak pospíchám abych tam byl co nejdříve. Slunce svítí a já opět míjím významná místa naší líbánkové yukonské cesty s Hosťou. Cesta je jako minule nekonečná a konečně když dojdu k zatáčce, kde jsme s Hosťou zažívali emotivní chvíle, protože se velice moudře rozhodla vzdát, tak vím, že Dog grave lake je za rohem. Deža neví, ale Déjá vu to od startu až sem bylo velice časté. Zamáčknu slzu aby to nebylo na check pointu poznat a s úsměvem tam za chvilku dorazim. Je před polednem a tak je čas oběda. Z expediční sušené stravy vybírám kuře na kari s rýží, sedím na špalku a zřím na jezero obklopené horami. Počasí je slunečné, mrazivé a krásné. Přemýšlím o životě a tak trochu si sním. Mé sny narušuje až myšlenka reality, kdy si uvědomuji, že do Dawson to je ještě minimálně 600km. Proto se po hodině zapřahám do saní a v duchu za bojového pokřiku vyrážím směr sever.....