úterý 17. března 2015

Díl čtvrtý - Nebojím se vlka nic! Opravdu?

Ještě naposled se ohlížím zpět ke Ken lake, oheň stále hoří a u něj dvě zakuklený housenky, tedy dva další závodníci spící ve spacáku, co přišli po mě. Nasměruji se správně směrem na sever a vykročím vstříc novým zážitkům. Slunce jsem neukecal a tak nekompromisně pádí na západ. Mráz a obloha zbarvená do barvy rudé vytváří parádní podívanou a já chca nechca musím stále vytahovat kameru, v mrazu činnost to neoblíbená. Cesta vede ještě pár hodin po jezeře a tak  to všechno krásně utíká, ptáci by jistě zpívali kdyby tu nějaký byli a já bych si taky zpíval kdybych to uměl. Čas plyne, nálada je euforická, zastavuji a zhasínám čelovku. V tu ránu mě políbí ta nejčernější tma a z ní se po chvíli začnou vynořovat zářící a blikající hvězdy. Jedna bliká do červena, jiná zase do modra, jiná si jen tak bíle svítí. S úžasem se zakláním a podivuji se nad tím, kolik hvězd se může vtěsnat na oblohu. V Evropě máme hodně lidí a málo hvězd a na Yukonu mají zase málo lidí a sakra hodně hvězd. A to ticho! Zadržuji dech abych ten klid nerušil. Nikdy jsem nic takového neslyšel, taky jak bych mohl, naprosté zvukové vakuum. Z hlubokých myšlenek mě vytrhne až moje lidská kůže, která se postupně mění v husí a staví mi chlupy na celém těle. Také žaludek z té noční krásy dostává hlad a tak zase mdle osvětluji dva metry před sebou a pokračuji dále. Netrvá dlouho a dorazím na konec jezera, cesta se prudce zvedá do lesa a tak se vypřáhnu, sedám na saně a dávám si deset minut pauzu, kterou vyplňuji konzumací sušeného masa a sýra. Mam za sebou tři hodiny chůze po jezeře a čeká mě stezka odvahy tajemným nočním lesem. Uši si zacpu sluchátky a pod vedením Náčelníka Karla Němce z Čech vyrážím směr severní točna. Divadlo J.Cimrmana mě žene kupředu a tak šlapu co to dá. Jenže nic netrvá věčně. Zhruba po šesti hodinách mi tělo, zatím přátelsky, připomene, že jsem za posledních 72 hodin spal něco kolem sedmi hodin a taky už něco ušel. Bohužel jsem tvrdohlavej a ignoruji první výzvu a stále se vezu na vlně. Uplyne další hodina a ta krásná vlna mě vyplavila na pláž jak leklou velrybu. Začíná se mi chtít výrazně spát, nohám se už nechce a mě taky ne, mám dost pro dnešek. Inu což, zabivakuju, odpočinu a vyrazím dále. Dávám si bojový úkol a tím jest jít, dokud nenajdu ideální místo pro bivak. Jenže ouha, najednou se z lesa vyřítí obrovské množství obrovských stop, jsou všude okolo. A jsou to stopy vlků, velkých vlků. Některé stopy jsou velké jak moje ruka. Napadne mě, že jim asi nikdo nestříhá drápy, protože je mají fakt dlouhý. Ač nejsem žádný indián, abych uměl číst zvířecí stopu jak knihu, tak i tak je zřejmé, že ty stopy jsou hodně čerstvé. Ve stopách od závodníků přede mnou jsou stopy vlků. Viděl bych to tak, že to je smečka, jsou zvědaví, slídí, čmuchají a případně mají i hlad. Neodvážím se výrazně svítit do lesa, ale úplně na sobě cítím jejich upřené pohledy někde ze skrytu lesa. Vzpomenu si na tvrzení místních, že vlci útočí pouze ve smečce na slabé jedince a případů útoků vlka na člověka je velice málo. Jenže uprostřed noci, v divočině a již značně unavený, se jako jediný slabý jedinec cítím já a mam tušení, že to necítím jen já, ale i ty vlci. Bivakovat se neodvážím, na chvíli si sedám na saně, ale začne mi padat hlava a necítím se vůbec dobře. Pokračuji dále. Adrenalin vyplavený strachem již opadává a já zažívám premiéru v pekle. Čas od času se stopy ztratí, ale co nevidět se zase z lesa vynoří a čmuchají a čmuchají. Šlapu a připravuji si jak bych se bránil, kdyby na mě zaútočili. Mam dvě možnosti, pokud na mě skočí zezadu, tak vyhráli  vlci, nemám šanci. Pokud by to bylo zepředu, tak mam v ruce hůlky na který případného vlka napíchnu, ale možná ho tím jen namíchnu. Úzká cesta, všude okolo hustý les, zasněžené stromy se naklání nad cestu a takto to trvá další dvě hodiny. Cítím úzkost, mam zimnici, bolí mě klouby, srdce mi buší a psychicky jsem na dně. Nebudu si hrát na hrdinu a přiznám, že slzné kanálky nezůstali suché. Ještě hodinu se proplétám lesem než  se najednou přede mnou otevře prostor a já vkročím na řeku Yukon. Zde končí stopy vlků, zde končí temný les, zde končí stres. V tu chvíli ze mě spadne úplně všechno a já zažívám pocit znovuzrození. Třesoucíma se rukama z tašky na saních vytahuji slivovici a růžový prášek proti bolesti. Dost mě totiž boleli achilovky a nárty. Růžový prášek zapíjím pořádným douškem slivovice a klid a pohoda se mi vlévá do žil. Zhasnu čelovku a hle, to snad musí být ona - polární záře. Chvilku podezírám slivovici a prášek, ale je to skutečné. Neskutečná a dech beroucí podívaná. Sice není nijak silná, ta záře, ale mě to stačí. Pořádně se ochladilo a tak pokračuji dále. Chvilku po Yukonu, chvilku lesem. Vypočítávám, že bych mohl v následujících dvou hodinách dosáhnout Carmacks, civilizovaného check pointu. Ach, já se nikdy nepoučím. Když už se jen silou vůle táhnu čtvrtou hodinu, stále ve tmě, tak rezignuji úplně na vše. Vím, že jednou tam dojít musím, ale kurva kdy? Je pět hodin ráno a já spatřím první světla Carmacks. Pocit čistého štěstí. Projdu vesnicí a mizím v místním společenském centru kde je check point. Doktor, co na mě provádí výzkum, mi ještě stihne nalepit na čelo senzor pro měření spánku a já padám do hlubokého spánku, či spíše kómatu. Senzor spánku se jistě nudit nebude. A já už nevím o světě...........



Žádné komentáře:

Okomentovat