pátek 27. března 2015

Díl pátý aneb šalina na Yukonu nejezdí

Čtyři hodiny uplynou jak pár minut a já se probouzím v parádním stavu. Chvilku nevím co se děje, vlastně nevím skoro nic a mam pocit, jako kdybych dva týdny v kuse kalil a pak si na chvíli zdříml. Sucho v hubě, celej opuchlej a pomačkanej. Čekám, až se rozjedou základní životní funkce a soukám se ze spacáku. Carmacks je malá indiánská (tedy společensky správně Prvních obyvatel) vesnička, a je to check point na 280km, kde závodníci mohou spát uvnitř v teple, a většina závodníků si zde dává delší pauzu.  Když přijdu do společenský místnosti, tak tam už sedí Hosťa s pan tátou a vyděšeně se na mě dívají. Hojně jím a ještě hojněji piju a na chviličku se jdu projít ven, což pomáhá a já se řádně probouzím a krásně jsem splaskl. Jdu si ještě na dvě hodiny lehnout, a v pozdním odpoledni se chystám na cestu. Vybalil jsem všechny věci ze saní, abych potřebné usušil, a trvá věčnost, to zase správně zabalit zpět. Nechce se mi, ale což, nejsem ani v půlce a tak není čas ztrácet čas a co nevidět zase zapřahuji svou osobu do postroje a vyrážím směr McCabe, což je zhruba 60km daleko, anebo blízko? Začátek je po řece Yukon a člověk by řekl, že led bývá většinou hladký či normálně hrbolatý. Ovšem ne na této řece, a najít zde dva metry rovného ledu je nemožné. Všude samá boule, hrouda a některé kry sahají až do tří metrů, takže to je zajímavá podívaná když kolem vás to je jak v ledovém bludišti, ale už to není tak zajímavá procházka. Vy přejdete jednu hroudu, ale saně jsou pořád pozadu a diktují vám zezadu, jak se jim zachce, nahoru dolu doleva doprava. Takže takhle to trvá docela dlouho, až padne tma. Ve tmě, je to ještě impozantnější, co se scenérií týče. Osvětlené kry čelovkou vrhají stíny, což dává mému mozku skvělou příležitost představivosti. Normálně neživý chladný led je najednou v ráži a tančí jak oheň. Delší spánek mi prospěl a už od začátku se mi jde dobře. Užívám si pestrého terénu a užívám si hlavně toho, že vlci už to vzdali a čmuchaj po ostatních závodnících. Dávám si pravidelné pauzy, a čekám až se začne hlásit únava. Nyní cesta již dlouho vedla lesem, či spíše tunelem, páč sněhem obalené stromy se nakláněli nad cestu a vytvářeli speciální atmosféru. Po šesti hodinách si myslím, že jsem již  za půlkou a proto vítám parádní strom, který se vybízí k bivaku. Jeho husté větve zapříčinili nedostatek sněhu pod ním a tak lopatkou odhážu malou vrstvu sněhu a přitulim se ke kmenu stromu. Je krásně ticho a totální tma, protože z nebe dneska nic nesvítí. Je to zajímavý pocit mít otevřený oči a vidět ještě méně než když je máte zavřené. Ač nemám budíka tak po hodině a půl vstávám. Ale žádný spěch, z termosky nalévám kávu, co jsem si udělal v Carmacks, a užívám si snídaně ve spacáku. A pak zase jdu a jdu nekončícím bílým tunelem. Za hodinu dojdu k místu kde je podle mapy necelá půlka cesty do McCabe, to mě lehce rozhodí. Jdu a nahlas vyčítám Yukonu, že tohle by dělat neměla. Ticho všude, jen mé kroky, hodiny plynou a noha nohu mine. A najednou zacinká tramvaj. To mě probudí a já zbystřím. A zase je chvilku ticho. Rozebírám si ten sluchový údaj dopodrobna a vyhodnocuji ho jako nemožný, protože šalina prostě v divočině jezdit nemůže. A pak v dálce slyším tichý rozhovor lidí, neslyším, o čem se baví, ale je jich tam víc. Jednou je slyším napravo, jednou za mnou a jednou vůbec. Hmm zajímavý. Po chvilce se blížím k hučícímu úlu. A pak to každou chvíli někde cinká, hučí, klepe.................je to prostě orchestr. Sice nejsem nějak extrémně unaven, ale sluchové halucinace mám, to nemohu říct. Ze začátku mi to působilo problémy, pač jsem měl z toho trochu nepříjemný pocit, ale pak jsem si zvykl a užíval si ty výtvory mozkové. Tímto bych chtěl poděkovat mé hlavě, že dělala co mohla, abych se na cestě nenudil a připravovala si v průběhu různá představení. Pak vše ustalo a já jen za křupání sněhu pokračoval dále. každou chvíli koukám na oblohu jestli už neuvidím náznak svítání, ale pořád nic. Začíná přicházet krize a docela si přeji tam už být, páč nohy se mi pletou a světlo stále nikde. Začínám podezírat moji hlavu, že na mě hraje zase nějakou habaďuru a že už je třeba světlo, ale já mam pořád tmu. Samozřejmě se svítání dočkám. Obloha je šedá a je vlezlo. Když už si myslím, že to je za rohem, tak radostně zrychluji, ale jak čas plyne a za rohem nic není tak postupně zpomaluji, až se vleču jak smrad. Nakonec se dovleču až na check point do McCabe a přes 345km je za mnou.




1 komentář:

  1. Kloubouk dolu, Vam obema. Je neuveritelny, co jste dokazali. Museli jste si sahnout hooodne na dno.
    Preji Vam hodne sil, pri prekonavani Vasich cilu. Opatrujte se, jste machri :) Iveta

    OdpovědětVymazat