pátek 17. dubna 2015

Díl sedmý - Když se 50km promění v tisíc

Na McCabe jsem si polil jazyk pivem a zapil to dvojitou dávkou rozpustilé kávy, co jsem sebou táhnul a ani jednou zatím nepozřel. Pak jsem si šel lehnout. Zavřel jsem oči, ale bylo to marný, protože hlava už byla na trati a tak jsem se sbalil a za hodinku vyrážel. Bylo kolem poledne a slunce nesvítilo, bylo vlezlo a šedo. Podle mapy odhaduji, že se budu nudit. A taky, že jo. Jdu rovně, dlouho rovně, za půl hodiny dojdu na konec té rovinky. Jupí zatáčka a pak jdu zase půl hodiny rovně, než přijde další nadějná zatáčka, která zklame další rovinou. Když se začíná šeřit, tak se konečně trošku mění profil a přichází kopečky a zatáčky. Tím, že se oteplilo se objevilo více "over flows", vody přes cestu co není úplně zamrzlá, a tak se opět úspěšně propadám do vody nad kotníky. Inu což, voda zmrzne a led mokrej není. Už od začátku nejsem uplně v turistické náladě a nebaví mě to. V hlavě mi jede zaseknutá písnička, ke který neznám ani text a vůbec se mi nelíbí. Nemůžu zabavit hlavu a neutíká to. Když šlápnu do vody, tak jsem ještě natěšenější. Padne tma a konečně přichází vysvobození. Začne se mi jít krásně a tak vyrážím vpřed jak hladovej vlk. Ve sněhu vidím čerstvé stopy závodníka co vyrážel přede mnou a to mě motivuje. když ho míjím tak prohodíme pár slov, ale očividně má krizi a nemá chuť se bavit, tak nabuzeně táhnu dál. Dostávám se na jezero, fouká a sněží a najednou mě navštíví krize. Bez ohlášení, zaklepání, varování, nic. A tak na ni nejsem připraven. Krize způsobila to, že si zase začnu myslet, že bych už brzy měl být na Pelly Crossing , jenže to byl naprosto zmatená domněnka. Chvilku po jezeře, chvilku lesem. Jo támhle na konci lesa už to bude, no konečně. Uplyne hodina. Ty vole, neztratil jsem se? Uplyne další hodina. Je možný, že přestal fungovat čas, vždyť tohle není možný. Třeba jsem to přešel. Třeba žiju v nějaký iluzy a vůbec nevnímám realitu? Uplyne další hodina. Tohle je zkurvená realita, sotva dávám nohu před nohu. Uplyne další hodina. No nic, tohle je konec. Pelly Crossing zmizelo z mapy světa a nebo jsem z něj zmizel já. Ještě půjdu deset minut a kašlu na to. A hle, v dálce vidím světla Pelly Crossing. Cítím jak se mi vlévá život do žil a ohromný pocit úlevy. Vím, že existuje a vím, že se tam brzy dostanu. Když se konečně dostanu do této vesničky, tak ještě bloudím a nemohu najít check point. Když ho najdu tak jediná věc co zvládnu je zavřít oči. Byl to nejkratší úsek, něco málo přes 50km, ale psychicky to byl nejdelší úsek, něco málo přes tisíc kilometrů. Týden skoro zamnou a těch zážitků. Tak dobrou.


Žádné komentáře:

Okomentovat