neděle 5. dubna 2015

Díl šestý - Jak dlouho trvá chvilka?

Po vydatné potravě a hodině nevydatného spánku opouštím v brzkém odpoledni check point McCabe. Další zastávka Pelly Crossing. Čeká mě relativně krátký úsek, cca 50km a tak vyrážím s chutí. Na dnešním menu jsou neskutečně dlouhé úseky a roviny na začátku, něco co mi opravdu nechutná. Ale naučil jsem se sníst všechno takže sklopím hlavu a vždy ji zvednu až když to je vyloženě nutné. Příroda okolo žádná velká podívaná a tak si pouštím do uší vlnivé rytmy aby to lépe utíkalo. Přes noc nasněžilo a trasa je docela měkká. Takže váhám váhám a pak nasazuji sněžnice, protože bořící se achilovky značně naříkají. Chvilku trvá než se sněžnicemi zvyknu si chodit, je to jako by mě vosa štípla mezi nohy, člověk musí chodit trošku z nohama od sebe. Nicméně se nebořím a jde se parádně. Jenže jsem se sněžnicemi skoro vůbec netrénoval a tak po pár hodinách mě z nich tahají nárty. Takže si můžu vybrat, buď mě budou tahat nárty a nebo achilovky. Vybírám si achilovky a sněžnice jdou dolu. Je krásné mít na výběr. Začíná se šeřit a já konečně opouštím roviny a uhýbám do lehkých kopečků, příjemná to změna. Tato změna ve mě nastartuje už nevím kolikátý dech a tak se rozjíždím jak mašina. Táhnu saně jak splašenej býk. V lehkém náklonu to valím kopec nekopec a mam radost jak mi to pěkně jde. Samozřejmě vím, že nic netrvá věčně, ale sto teď nehodlám řešit. Táhni dokud můžeš. Přichází noc a najednou z bílé krajiny kolem mě začíná vynořovat černý les. Černé kmeny stromů, bez větví, možná, že jsou ohořelé, možná ne, každopádně je to zajímavé a strašidelné zároveň. Zajímavý už nebyl asi 50ti metrový úsek přetékající vody přes led, čili "overflow". Nechce se mi tahat ze saní návleky přes boty a tak riskuji bez nich. Jeden krok, druhý krok, žuch a jsem po kotník ve vodě. Vracím se zpět a nazouvám návleky. Propadám se do vody skoro na každém kroku. Naštěstí je dnes teplá noc, kolem -15°C a tak to moc neřeším a šlapu dále. Pomalu musím začít řešit, to co jsem řešit nechtěl. Dochází mi šťáva, ale je to jako kdybych měl v nádrži díru, a během deseti minut se o slovo hlásí krize. Přichází úsek po jezerech, chvilkami sněží, tu a tam zafouká, nic hrozného, ale mě to nešlape. Cítím, že se blížím a tak se snažím držet alespoň nějaké tempo. Z mapy si mylně pamatuji, že jakmile uhneme z jezer, tak ještě chvilku lesem a budu tam. "Ještě chvilku! Chvilku! Co to vlastně je ta chvilka?! Ježišmarjá co tohle je za slovo, vždyť neudává žádný údaj, postrádá význam, jak ho mám sakra chápat, jak dlouho trvá chvilka?!" Rozčiluji se když po dvou hodinách chůze lesem stále žádný náznak, že bych se blížil check pointu. Nakonec vyhrál rozum a já se uklidňuji, či jsem si vysvětlil, že tím, že se budu rozčilovat nic nevyřeším a nic neurychlím. Pomáhá to a já smířen se situací poslušně šlapu a hle, najednou je tu Pelly Crossing. Procházím touto indiánskou vesničkou a hledám místní společenské centrum. Sice má pár baráků, ale i tak se motám jak zloděj v prázdným skladě. Jsou dvě hodiny ráno. Toto je milosrdný check point kde můžeme spát uvnitř a zde na mě čeká i doktor z hor, tedy vlastně doktor z vesmírného institutu. napojí mě na měřič spánku a já padám do líbezného snění........"Kam pak to bude panáčku?"ptá se mě letuška. Dneska bych to viděl na Jamajku, paninko......chrrrrr


Žádné komentáře:

Okomentovat