úterý 9. června 2015

Díl osmý - Rozhodnutí

Když jsem po několika hodinách procitl ze spánkového deliria tak jsem chvilku přemýšlel kde jsem. V Jablonci doma jsem nebyl, aha, tak že by Mácháč? Taky ne.............jo vlastně vždyť já jsem na tom Yukonu. Když jsem oživil základní životní funkce tak jsem se zapřáhl a v dopoledních hodinách vyrazil na další check point Pelly Farm, asi 55km přede mnou. Je to snad poprvé co vyrážím dopoledne a je to hned pozitivnější. Z poza mraků vykukuje slunce a já vím, že mam docela dost hodin světla k dobru. Pozitivní už není to, že achilovkám se už nechce a tak vytáhly do stávky s parádním zánětem. Doufám, že to rozchodím a tak odpojuji nervové spojení do mých achilovek a pokračuji dále. Cesta vede z počátku po řece a po několika hodinách uhýbá do kopců, ale na zasněženou silnici a tak se jde dobře a nic se neboří. Když se drápu do prudkého kopce tak cítím zvláštní vrnění v achilovkách. Že by byly vzrušené z toho krásnýho kopce? A nebo spíš zrušené? Zastavuji a z blízka se zaposlouchám do vrzavých tónů mých šlach Achillesa. Vržou. No co, sedět tady nebudu. Když po prudkém kopci nahoru klesám opět prudce dolu a saně do mě intenzivně vráží, tak mě konečně dojde co po mě chtějí a sedám na ně. Při jejich váze je proměňuji v bob Jamajských kokosů a neřízeně se řítím směrem dolu. Hmmmm, to není špatný. Ale vše má svůj konec a co jde dolu, musí jít i nahoru, či naopak. Ze svého snění se probudili i ty dva, co vám často sedí na rameni, jeden nalevo a druhý napravo a každej vám do ucha šeptá něco jinýho. Takže následující hodiny jsou šílené psychologické peklo. Rozhodnutí. Takže z leva mi ten jeden šeptá "Venca, ty vole, vždyť jde o hovno, zdraví je přednější, vykašli se na to, nemá to cenu!" a tak ho poslouchám a rozhoduji se to zabalit. Uplyne deset minut a ten z pravýho ramena " Hele, víš kolik lidí ti fandí, přece je nezklameš, těch 200km už nějak dáš a už se sem nemusíš vracet" no a tak ho poslechnu a rozhoduji se pokračovat. No a takhle to trvá celý den a celou noc. V podvečer mě dojede jeden lyžař a tak to vypadá na zpříjemnění cesty, ale z kopce mu nestačím já a do kopce zase on mě. Navíc je z Francie a angličtinou nevládne a já nevládnu francouzštinou, takže naše konverzace vypadá komicky, on na mě francouzsky a já na něj česky, nemá cenu se snažit, ale kupodivu si docela rozumíme. Když padne tma tak dostihnu jednoho běžce z Ameriky, ten anglicky umí, takže dobře pohovoříme, dozvím se jak si vyrobit saně, a pro zpříjemnění nálady spolu závodíme z kopce na saních. Zhruba v jedenáct večer vidím mdlá světla Pelly Farm, rodinné farmy v divočině. Posledních pětset metrů mi zkomplikuje jejich pes, kterej tvrdohlavě stojí uprostřed cesty a zběsile na mě štěká. Neodvážím se udělat krok vpřed a tak čekám zda-li ho nikdo z farmy zavolá, ale nikdo nevolá. Takže se pomalu sunu vpřed a za půl hodiny se dosunu ke dveřím se štěkajícím psem v zádech. Pelly Farm, 460km. Najím se a kuklím se do spacáku, ráno moudřejší večera. Dobrou noc mi posílá lehká polární záře. První co ráno udělám je kontrola mého pohybového aparátu. Achilovky vržou a tak než začnu přemýšlet, rychle vyrážím ven. Pro své duševní ujištění se zhruba kilometr vydávám směrem dál na další check point, který je 90km od Pelly Farm, a pak to otáčim zpět do oficiálního cíle na 500km, což znamená stejná cesta, kterou jsem na Pelly Farm přišel. Mrzí mě to, ale věřim, že vše je jak má být a i toto rozhodnutí tak mělo být. Jdu pomalu a už nikam nespěchám. Slunce parádně svítí, modrá obloha, sníh se třpití a je to jako v yukonské pohádce. Užívám si to plnými doušky. Cestou začínám pomalu vstřebávat všechny zážitky za posledních osm dní a uvědomuji si, že to bylo vlastně nádherný. Takto proběhne celý den a když zapadá slunce docela se i dojmu. Ještě pár hodin pochoduji tmou a čím blíže jsem cíli tím více ve mě stoupá radost a napětí. Najednou se přede mnou objevují světla čelovek, to naproti mi jde má žena a táta. Poslední kilometry jsou jak chůze rájem, spousta emocí a radosti. Když dorazím na Pelly Crossing a vyháknu se ze saní jsem volný a radostný. Jelikož příval emocí je větší než jejich výdej tak jejich přetlak utíká ve slané kapce z mého slzného kanálku. Hlava vypíná pohotovostní režim a padá na mě ohromná únava a hlad. A to je konec..............a nebo teprve začátek. Díky Ti, Yukone, za cestu do hlubin mé duše a za všechny intenzivní zážitky, které obohatily můj život. Uvidíme se brzy..........



Žádné komentáře:

Okomentovat