neděle 25. prosince 2016

Syndrom místňáka

Všichni známe ty řeči místních....."dneska pršet nebude" a za chvíli leje jak z konve. "Je to tamhle kousek za zatáčkou" a za zatáčkou ještě daleko nic není, protože to je úplně na druhý straně. Případně "v tý hospodě se moc dobře najíte" a pak do sebe cpeš knedlík politý univerzální hnědou omáčkou. No a v neposlední řadě taky aktuální rada "neboj, medvědi v zimě spí" a já jsem už třikrát na medvěda v zimě narazil. Spousta místňáků, jakmile se místňákem stanou, nabývají veliké přesvědčení, že o daném místě vědí vše, ale často však nebyli ani za kopcem a počasí sledují z poza okna. Samozřejmě, ne všichni jsou takoví, to ne, to pozor. Ale zpátky k těm medvědům.....běžím si zadumán po úzké cestě zasněženým lesem, ostrá zatáčka a hle, medvěd kráčí rovnou mě v ústrety. Byli jsme od sebe tak na pět metrů a oba dva jsme se tak lekli, že jsme synchronně hned uskočili do lesa, naštěstí každý na jinou stranu. Pak jsme se na sebe ještě z dálky hrdinně dívali, když jsme věděli, že stihneme utéci. V duchu jsem se pak smál radám místňáků, že když spatříš medvěda, máš zvedat ruce a dělat že jsi velký a hlubokým hlasem řvát jako medvěd. Instinkt je naštěstí silnější než místňák, a tak jsem intuitivně byl velice potichu, a dělal, že tam vlastně nejsem a na nějaký rady jsem si vzpomněl, až když byl medvěd pryč. No, podruhé jsme medvěda měli ještě blíže. To si takhle v poklidu spíme, když v tom se venku rozsvítí světla na pohybové čidlo a přímo kolem oken naší ložnice si to ve sněhu štrádoval medvěd. Z poza bezpečí okna je člověk hrdina a tak jsme v klidu spali dál. Mates ten se ani neobtěžoval se vzbudit. No a do třetice všeho dobrého. Při mém ranním běhu ve tmě, opět běžím zadumán lesní pěšinkou a jelikož jsem člověk spořivý, tak má čelovka svítila v úsporném režimu, takže byla docela tma. V tu přede mnou něco hluboce zachrastilo, zakřupalo, jakoby uteklo a bylo opět ticho. Intuitivně jsem zastavil u stromu a chvíli čekám, nic. Že by nějaká srnka, ale to bych ji slyšel utíkat dále a když svítím kolem sebe tak žádný svítící oči nevidím. Zvířecí instinkt mi velí situaci hlouběji rozebrat a tak mě napadá, že by to mohla být puma, která je hbitá a třeba se vyšplhala na strom. Zvednu hlavu nad sebe a kdybych v tu chvíli potřeboval, tak bych se posral. Skoro na dosah ruky se z posledních sil na stromě držel medvěd. Opět jsem byl potichu a dělal, že tam nejsem a pomalu couval pryč, čelovku jsem rozsvítil na plný obrátky abych ho osvítil a tím pádem teoreticky zmizel. Jakmile se medvěd rozhodne jít dolu, prchám pryč.

No a tak mě tak napadá další rada místňáků o tom, že jsou ty vlci přeci plaší, hodní a na lidi neutočí.

Čili na Yukon se už převážně těším. Většinou když svítí sluníčko a venku je pěkně tak se těším hodně, zato když je venku tma a zima, tak se už zase tak netěším. Sem tam si uvědomím opravdovou realitu toho co mě čeká, dostanu strach, ale naštěstí pak povětšinou přílétne růžový slon Bimbo a vše je zase ideální a já se těším.

Trénink probíhá relativně dobře, pravda, běhat bych mohl mnohonásobně více, ale bez práce nejsou koláče a bez koláčů není skoro nic, takže většinu času trávím při manuálně vykonávané práci, což je taky vlastně tréninkem a duševně se zoceluji. Zbytek, z té většiny pracovního času, trávím s rodinou a ten zbytek toho zbytku trávím tréninkem, plus mínus.

Takže šťastné a veselé a nevěřte místňákům :)


Žádné komentáře:

Okomentovat