neděle 26. února 2017

Díl druhý - Vzhůru na sever

Bum! Vzhůru na sever........No nebudu přehánět. Sice jsem na startu nebyl pozdě jako minule, ale i tak stíhám pouze vyndat saně, pozdravit kamarády a zařadit se na konec startovního pole, které čítalo 41 závodníků na 700km, 13 závodníků na 500km, 8 na 160km a 28 na maraton. Vedle mě stáli hlavní favoriti závodu a pozdější vítěz, a tak jsem po jejich boku v klidu vyčkával pokynu k zahájení výletu. Startovní výstřel ani pokyn se nekonal, a to, že bylo odstartováno, jsem poznal z nadšeného jásotu ostatních závodníků. Své emoce si většinou nechávám pro sebe a tak jsem držel hubu a krok. Pomalu se had závodníku začal posouvat. Zařadil jsem se za italy Enrica Ghidoniho a Hanno Heisse, hlavní adepty na vítězství. Říkal jsem si jak borci zkušeně začínají pomalu a vzadu, a že se jich budu držet. No borci začali pomalu, to ano, ale jenom první kilometr a pak nabrali vítr do plachet a vzdalovali se mému zornému poli. Zůstal jsem při zemi a u svého "vycházkového" tempa. Ze začátku jdeme v zástupu jako husy a docela je to komický pohled. Šedesát dva sáňkařů vyrazilo na výlet. A když se tak na to koukám, tak musim uznat, že co sáňkař to individuum a člověk originální. Ale nakonec každý z nás je originál, jen ne všichni mají touhu svou originalitu projevovat. Jelikož podmínky zamrzlého Yukonu nejsou uplně ideální a hlavně bezpečné, tak po kilometru opouštíme řeku a následujících 30km jdeme lesem podél řeky, což je nahoru a dolu. To zapříčiní to, že mi začne být nepěkné vedro a ač se mi nechce stavět, tak zastavit musim a teplé vrstvy putují zpět na saně. Ráno bylo něco pod -25 a tak jsem vsadil na pohodlí v teple, což je chyba. Ideální je se obléknout tak, aby ze začátku zima byla.

Cesta příjemně ubíhá a já přemýšlím o čem bych tak měl přemýšlet. Nakonec uznám za vhodné, že na přemýšlení budu mít ještě času dost a tak vypínám své řídící centrum a uchyluji se do bezmyšlenkovitého pochodu. Slunce svítí a tak se neopomenu čas od času pokochat. Nesleduji hodiny ani kilometry a tak jsem mile překvapen když opět sejdeme na řeku Yukon a z ní se dáme na další řeku Takhini river. Což znamenalo, že mám za sebou prvních 30km. A bylo to dobrý, nohy mě ještě neboleli a tak to vypadalo nadějně. Dal jsem si závazek, že se budu vždy soustředit pouze na další check point před sebou a nic víc mě nebude zajímat. Jako odpůrce režimu jsem si stanovil denní režim, který se skládal z cyklu tři hodiny chůze plus patnáct minut odpočinku. Někdy jsem ho statečně držel a někdy jsem podváděl a odpočíval dříve.

Cesta po Takhini river taktéž utíkala rychle a já jsem míjel místa kde jsme minule s Hosťou, čili ženou mojí, kráčeli spolu. Bylo to emotivní a bylo to tak živé. Například místo kde jsme měli první delší pauzu jsem poznal uplně přesně a nostalgicky jsem tam zastavil taky, občerstvil se a s myšlenkami na Hosťu pokračoval dál. Startovní pole se pomalu natahovalo a závodníci mizeli z dohledu, jak vpředu tak vzadu. Zhruba po šesti a půl hodině jsem se ocitl na prvním check pointu, cíle pro maratonské běžce, Rivendell farm. Několik závodníků se tísnilo okolo ohně a já opět vzpomínal. Minule tady Hosťu už brali kyčle, ale ani nepípla. Pokoukal jsem, ponožky vyměnil, něco pojedl a pomalu začal padat soumrak. Bylo na čase vyrazit. Se zapadajícím sluncem zapadala i teplota do stále nižších mínusových hodnot. Nálada ovšem byla pozitivní a tak jsem odcházel svižným krokem. Za mnou směšná dávka kilometrů a přede mnou první noc v divočině....



Žádné komentáře:

Okomentovat