středa 22. února 2017

Díl první - Předkrm

Sedím tu, tupě zírám do svítící obrazovky počítače, s kterým lze pracovat na klíně a nevím z jakého konce, či spíše začátku začít. Nikdy jsem si to neuvědomil, ale teď mam z té obrazovky zvláštní pocit. Mam na ní zaznamenat svoje zážitky a pocity. Předat něco co jsem intenzivně zažil v realitě, do studeného virtuálního světa, kde zážitek nemá žádnou hodnotu. Kde stačí zmáčknout delete a všechny zážitky jsou pryč během vteřiny. Naštěstí žiji v realitě a žádnej delete mi zážitek nevymaže (pokud to teda zrovna není vymazávač Alzheimer nebo úraz hlavy). Inu což, ušel jsem 700km v divočině tak zvládnu i tohle.

Čili začal bych asi v roce 2015, kdy jsem se vydal na Yukonu zdolat tu nejdelší trať, ale dokončil jsem "pouze" 500km. Když jsem se belhal do cíle oněch pět seti kilometrů, tak už byla tma a já si v duchu říkal, že to je asi konečná na Yukonu. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych se sem mohl vrátit a zkusit to znovu dokončit. Určitě bych se neodvážil tuto myšlenku sdílet s Hosťou, ženou moji. Kousek před cílem na mě Hosťa čekala a první co mi řekla bylo "Tak za dva roky znova, co?". V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a já věděl, že mam ještě jednu šanci podívat se Yukonu pod sukni. Mimochodem tam bych se podíval rád, protože v Čechách má Yukon kulky a je to chlapec, kdežto v Kanadě kulky nemá a je to dívka, což mě dost mate a rád bych tedy zjistil, cože to vlastně je.

Plánoval jsem se na takto extrémní počin důkladně připravit. Pátého srpna jsem si šampaňským připil na to, že právě mam 6 měsíců do startu a tudíž začínám pořádně trénovat. Pátého listopadu jsem si už šáňem nepřipíjel a jen jsem si svědomitě slíbil, že teda začnu opravdu pořádně trénovat. Na nový rok jsem tedy začal pořádně trénovat, ale hned mě začalo bolet koleno a tak jsem toho nechal. Samozřejmě jsem se neflákal a trénoval, ale žádný závratný objemy to nebyly. Naštěstí pořád něco dělám a navíc jsem utužoval tělo i ducha na stavbě, což je trénink sám o sobě. Co se týče bolavého kolene, tak jsem se rozhodl, že to nikde nebudu říkat, páč čím víc o tom člověk mluví, tím víc se to děje a člověk si už podvědomě dopředu vytváří alibi. A tak jsem se snažil nato zapomenout, což se tak nějak podařilo.

A konečně přišel den, kdy jsem již potřetí vykročil na yukonskou půdu, či přesněji řečeno led. Bylo to osvěžující a strašidelné, dolehla na mě totiž tíha toho, do čeho jsem se to pustil. Nicméně prvních pár procházek po Whitehorse, čili hlavní vesnici Yukonu, a tělo se adaptovalo a bylo připraveno čelit nástrahám Yukonu. Z minula jsem si odnesl pár zkušeností, které jsem zkušeně aplikoval již během příprav. Například jsem si nakoupil všechno jídlo již dva dny před startem. Věci jsem si balil na saně v předstihu a již v pět odpoledne byl hotov. Věci na saních jsem si svědomitě popsal a uložil je do předem navrženého úložného schématu abych je posléze na trati pokaždé hledal někde jinde. Takže se stalo to, že byl večer před startem a já nemusel stresovat co si mam zabalit a co ne a mohl jsem jít v klidu ve dvanáct spát. No v klidu to úplně nebylo, opět přišlo uvědomění závažnosti toho co mě čeká a hlava začala pracovat. Pracovat nezačala jen hlava, ale i střívka a tak jsem ještě večer dělal to, co dělám běžně tak hodinu před startem. Spánek byl kvalitní, ničím nerušený  a před sedmou jsem otevřel oči v reakci na stále intenzivnější volání budíku. Venku tma a zima. Něco velkýho viselo ve vzduchu a lustr to nebyl, zřejmě očekávání dnů následujících. Byl jsem v klidu, soustředěn a těšil jsem se na start. Těšil jsem se až to začne a já budu moct vypnout a soustředit se pouze na animální záležitosti jako chůzi, spánek a jídlo. Nic víc, nic míň. Přípravy, zařizování a shánění všeho možného i nemožného je ta nejhorší část. A ta měla za chvíli skončit. Snídaně proběhla v tradičním stylu "slanina vejce kafe", dobalit saně, rychle zavolat ženě na rodnou hroudu, přesun na start, pozdravy a foto, zapřažení do saní a bum. Vzhůru na sever..............






Žádné komentáře:

Okomentovat